Šikana a tělesná výchova
Václav Hošek
Zlomyslnost a krutost jsou odvěké lidské nectnosti, a proto se můžeme domnívat, že i šikana se vyskytovala v určitých sociálních situacích odedávna. V odborné literatuře se jí jako samostatnému problému dostává pozornosti až koncem šedesátých let našeho století, především ve Skandinávii."
Se vzestupem násilí v poslední době se šikaně začíná věnovat více pozornosti jako situaci, kde vznikají a "školí se" potenciální agresoři a jejich oběti. Navíc šikana představuje závažný pedagogický a společenský problém, např. ve školství, armádě, vězeňství aj. V praxi pak přetrvává nešvar, že kompetentní osoby mají tendenci při setkání se šikanou "zavírat oči", popírat její existenci ve sféře svého vlivu, zlehčovat "provalené" případy a vůbec se chovat "jakoby nic". Laická i pedagogická veřejnost si často se šikanou neví rady, nerozumí průběhu šikany, má tendenci nemíchat se do toho, ať si to zúčastnění vyřídí sami mezi sebou, převažuje tendence bagatelizovat závažnost šikany a spíše ji obracet v žert. Proto je dobré, že se objevují fundované populárně vědecké práce na toto téma, jako např. knížka docenta Pavla Říčana "Agresivita a šikana mezi dětmi", Praha, Portál 1995.
Pocit bezpečí je ve výchově velmi důležitý, děti na něj mají právo a šikana jim tento pocit bere. Výzkumy ukazují, že šikanou se cítí ohrožena desetina až čtvrtina dětské populace, a to není málo. Když byla u nás v září r. 1994 zřizována Linka bezpečí, určená pro děti v krizi, předpokládali odborníci asi 6 až 8 tisíc telefonátů měsíčně. Ve skutečnosti jich je kolem 25 tisíc a šikana je druhou nejčetnější příčinou zavolání na Linku důvěry, hned po citových problémech. I když připustíme, že jen asi pětina telefonátů představuje skutečně závažný problém, máme co činit s velkým počtem případů, zvláště když uvážíme, že volající v praxi představují jen "špičku ledovce" nad množstvím postižených a mlčících.
Proč považuji za potřebné dávat do souvislosti šikanu s tělesnou výchovou?
Důvody jsou tři. Nazval bych je iniciační, diagnostický a intervenční a zmíním se o nich postupně.
V tělesné výchově se může iniciovat šikana, protože se tam více než kde jinde obnažují tělesné i psychické schopnosti a odolnost žáků.
Nemotora, nešika a bázlivec je dětmi vysmíván, ironizován a sociálně perzekvován a odtud už k šikaně není daleko. Eticky není únosné, aby se to dělo za němého souhlasu tělocvikáře. Dost učitelů tělesné výchovy se zhlédlo v modelu "mužné výchovy", ke kterému patří: "srab má dostat zabrat". Výchova s využitím překonávání překážek i s občasným "sáhnutím si na dno" vlastní kapacity není špatná, ale tento model musí mít "gentlemanskou atmosféru", ke které nepatří zbabělá asymetrická agrese proti slabšímu, což šikana v podstatě je.
Ve sportu není možné se vyhnout násilné konfrontaci, rozvrstvení účastníků podle výsledků s patřičnou odezvou v mocenské struktuře sociální skupiny; někdo vždy zbude nakonec. Ale to neznamená, že by se v těchto momentech měla rodit opovržlivá averze, nebo kratochvilné trápení nešťastných outsiderů. Učitel by v těchto případech měl hodnotit žáky podle individuálních vztahových norem, tj. relativně vzhledem k jejich vlastním možnostem a předchozím výsledkům.
Prosazováním rytířské zásady pomáhání slabším by měl minimalizovat případný vznik šikany na základě "debaklu v TV". V tělesné výchově je řada situací, kdy je možné zavčas diagnostikovat nebezpečí vzniku šikany, včas vhodnými prostředky zasáhnout, a tím zabránit negativnímu vývoji. V mimotřídních situacích, při čekání, při transportech nebo při hrách často vznikají situace, kdy např. někomu vezmou ostatní čepici a začnou s ní hrát "bago", dotčený trpí, snaží se čepici k velkému veselí získat zpátky atd. Všimne-li si učitel, že oběť i iniciátor bývají konstantní, může jít o projev šikanování s případnými hlubšími kořeny a je na čase zasáhnout.
Analogických situací, kdy si učitel TV všimne, že někdo má roli "otloukánka" může být daleko více. Pštrosí taktika není v těchto případech právná, může jít o vážné problémy, zralé k řešení.
Jak se zachovat? Reagovat!
Odsoudit skutek, ne pachatele, vzít v ochranu postiženého, ne ale hyperprotektivně, promluvit s ostatními, informovat se a případně,informovat další (ředitele, rodiče). Tělocvikář má řadu možností, které ostatní učitelé nemají. Může vyloučit z atraktivní činnosti (zájezd na hory, utkání, výlet). Může organizačními opatřeními dosáhnout satisfakci, či kompenzaci poškozeného, a to už jsme u důvodů intervenčních.
Učitel tělesné výchovy může intervenovat do výskytu šikany tím, že bude učit potenciální oběti odporovat agresi vlastní silou. Učit se prát patří do obsahu tělesné výchovy a často není jiné východisko. Zastánci katolické víry, učení Tolstého, Gandího, prosazovatelé nenásilí, hesla "kdo uteče ten vyhraje" a další nebudou souhlasit, ale s plným vědomím protiargumentů tvrdím, že postoj šikanovaného jako "mrtvého brouka" není psychologicky nejlepším řešením. Navíc kromě jizev na těle může zanechat i jizvy na duši, které jsou často závažnější.
Agresoři se často cvičí a potenciální oběti se chovají jako beránci. Výchova k použití síly, aby dítě obstálo ve fyzickém střetnutí, by mělo být v programové náplni tělesné výchovy. Chce to samozřejmě dosáhnout určité úrovně v pohybových schopnostech, ale i v nebojácnosti a otužilosti. Přijmout a dát ránu je umění i psychologická způsobilost. Kde jinde by se to mělo učit než v tělesné výchově? Samozřejmě to nebude lehké, zvláště na obecných školách (1. stupeň) s převahou učitelek se sklonem k hyperprotektivnímu přístupu, k odporu k násilí a se strachem z možných zranění. Přesto se však domnívám, že reciprocita chování v sociálním kontextu vzniká především v tomto období a s TV je možnost dát "okusit" fyzický odpor, konfrontaci i doprovodnou bolest. Je to psychologicky důležité jak pro potenciálního agresora, tak pro potenciální oběť.
Bibliografické citace:
Hošek V.: Psychologie odolnosti. Praha, Univerzita Karlova 1994.
Koukolík, F. - Drtilová, J.: Vzpoura deprivantů. Praha, Makropulos 1996.
Říčan, P.: Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha, Portál 1995.
Prof. PhDr. Václav Hošek, DrSc.
katedra pedagogiky, psychologie a didaktiky TV a sportu FTVS UK
J. Martího 31, 162 52 Praha 6
Uveřejněno na http://www.ftvs.cuni.cz a instituce 13.12.1997
Uveřejněno na www.sikana.cz dne 22.03.2003